Procházka v ROJETÍNSKÉM údolí

1.3.2025

A máme tu BŘEZEN! Dneska jsem měla zase potřebu se hýbat, poslední dobou se cítím jako nafouknutý balon 🙁

Takže klasika, otevřít mapy a hledáme po okolí, kampak mě to tentokrát zavede? Zrak se mi zasekl nad Rojetínským údolím, cesta podél rybníků do lesa a podél potoka…takové mám nejraději, protože kdekoli je voda, je to prostě úžasné. Vzhledem k teplotám jsem jen doufala, že to nebude, v tom údolí, moc zmrzlé abysme s Monýskem cestu zvládli.

Po předešlých situacích, kdy často v údolích nebývá signál, jsem si raději udělala screeny obrazovky s mapou a vyrazila jsem.

Začátek cesty teda blátivé šílenství, že jsem měla co dělat, abych si nerozbila hubu, ale údolí nádherné. Natrhala jsem si kočičky do vázy, byly už krásně nakvetlé. U rybníků to vypadalo jako v pohádce, studánku, která byla na mapě jsem bohužel nenašla, no nevím, kam jsem koukala.

Asi v polovině cesty jsem se úplně ztratila a chvíli jsme tak s Monýskem bloudili! Naštěstí jsme cestou, kudy mě můj orientační smysl (který je většinou úplně na prd) vedl, potkali dva lidi s pejskama, kteří říkali, že jdou z Rojetína, tak jsem si trochu oddychla, protože terén tam byl místama opravdu náročný a bála jsem se, že by Monýsek už více neušel.

Popošla jsem po cestě ještě kousek a stále se mi to nejevilo nadějně, načež jsem si v bahně všimla stop boty a psích tlapek, tak jsem se uklidnila, že jdu správným směrem.

V tu chvíli jsem si vybavila, jak jsem si jako malá hrála na skauta a stopovala zvířata v lese.

Zvládla jsem si ještě natrhat šípky na usušení a už jsem byli u auta. Procházka byla hodně příjemná, baví mě objevovat různé typy lesů a krajiny a vždy v nich nacházet krásu v detailech a maličkostech, jako je například malé bílé pírko na zemi nebo rozkošná houba, krčící se pod listím, co roste opodál.