PŘÍJEMNÝ VEČER aneb, když jsem byla malá

Je 25.1.2025, a já končím psaní svého deníku se slovy …

“Teď už vím, že dále nechci lhát sama sobě, dál nechci žít život někoho jiného jen, aby se líbil na venek a zapadal do představ a norem společnosti. Dál nechci žít pouze v mé hlavě. Mám jenom a pouze tento jeden život a je na čase ho vzít do svých rukou a skutečně začít žít podle sebe a pro sebe!”

Je večer a mě najednou přijde impulz k tomu udělat si čaj a nakrájet jablko a oloupat pomeranč. Pouštím si staré české filmy a u toho jsem si vzpomněla na časy, v létě, když jsem byla malá a my se sestrou jsme trávily hodně času u babičky a dědy na chalupě. Babička skoro každý večer loupala pomeranče a krájela jablka a u toho jsme si u kamen buď všichni povídali nebo si pouštěli staré české filmy, které dávali zrovna v televizi. Nebo si každý něco četl a jenom jsme poslouchali jak v kamnech praská dřevo.

Na tuto část mého dětství strašně ráda vzpomínám, jsou to jedny z nejhezčích vzpomínek, které mám. Ten klid, teplo, domácí pohoda a láska a péče, které se mi bohužel, jinde nedostávalo. Pamatuju si když babička s dědou vyprávěli zážitky a dělili se s námi o své životní zkušenosti.

Tak jsem si dnes tak trochu zavzpomínala a další díl skládačky zapadl do sebe, teď jdu už spát, tak se zatím mějte krásně! S láskou, Verča.